Jdi na obsah Jdi na menu
 


[editovat] Odpor proti okupaci

Po příchodu německé armády byly v různých evropských státech zavedeny rozdílné metody zacházení s podrobeným obyvatelstvem, které vycházely z nacistických politických, rasových a ekonomických idejí a záměrů. K jejich naplnění využívali okupanti všech možných prostředků represe, jež obnášely především vojenský a policejní útlak, reprezentovaný systémem koncentračních táborů a hrozbou odvlečení na nucené práce, jimiž byly postiženy miliony lidí. Represe a vykořisťování však brzy narazily na odpor poražených a okupovaných národů.

Sovětští partyzáni vytlačující německou trestnou expedici

V Nizozemsku proběhla stávka policie a železničářů. Ve Francii docházelo k ozbrojeným útokům, na nichž se podílely odbojové skupiny Résistance a Maquis. V Polsku působila podzemní Zemská armáda (Armija Krajowa), která v srpnu 1944 zorganizovala varšavské povstání. V Protektorátu proběhl v květnu 1942 úspěšný atentát na Reinharda Heydricha, jednoho z nejvýše postavených nacistů. Nejsilnější odpor převládal v balkánských státech a ve východní Evropě. Jugoslávští partyzáni vedení Titem dokázali osvobodit rozlehlá území Bosny a Hercegoviny a Černé Hory, přičemž na sebe vázali několik divizí Osy. Obdobně řečtí komunističtí (ELAS) a monarchističtí partyzáni (EDES) kontrolovali hornaté řecké vnitrozemí. Taktéž na dobytém území Sovětského svazu operovaly četné odbojové skupiny, které prováděly sabotáže na komunikačních uzlech. Partyzánský způsob boje byl plánován Rudou armádou už před vypuknutím války, takže po obsazení západních částí země zahájily odříznuté jednotky útoky proti okupačním silám v týlu fronty. Boj proti partyzánům vedli Němci odlišně ve východní a západní Evropě. Ve Francii nebo Itálii, kde vzniklo silné komunistické hnutí odporu po okupaci země Němci, docházelo k spíše ojedinělým případům masakrů civilního obyvatelstva. Naproti tomu válka proti partyzánům v Řecku, Jugoslávii, Albánii nebo SSSR nabývala podoby nemilosrdného a systematického vyhlazovacího boje. Dokladem toho je skutečnost, že jenom v Bělorusku zahynula v průběhu války takřka čtvrtina veškeré populace.

Asijské národy okupované císařskou armádou byly Japonci zahrnuty do Velké východoasijské sféry společného blahobytu. Ačkoli japonští vojáci byli nejprve vítáni jako osvoboditelé z nadvlády Evropanů, jejich brutalita vůči Asiatům zvedla proti nim brzy všeobecnou nenávist a odpor.

[editovat] Sicílie a Itálie

Podrobnější informace naleznete v článku Italské tažení.

V únoru 1943 se konala konference v Casablance, na níž Churchill přesvědčil Roosevelta k upřednostnění invaze na Sicílii a do Itálie před přímým útokem na západní Evropu. Realizace tohoto záměru započala 9. července 1943, kdy se kombinované britsko-kanadsko-americké síly zachytily na Sicílii. Navzdory houževnatému odporu německých divizí nebyla vojska Osy schopná zabránit Spojencům v dobytí ostrova. Přesto ještě před pádem Sicílie v polovině srpna stihla Osa evakuovat většinu svých jednotek na pevninu. Mezitím, co probíhaly boje na Sicílii, byl Mussolini v Itálii zbaven moci a uvězněn. Na začátku září byl však osvobozen německým komandem a na Němci okupovaném území později vyhlásil loutkovou Italskou socialistickou republiku.

Italská vláda zahájila vyjednávání se Spojenci, které vyústilo v podepsání kapitulace 3. září 1943.[4] V tentýž den překročili Britové Messinský průliv. 9. září, den po zveřejnění italské kapitulace, se Američané vylodili u Salerna nedaleko Neapole. Zde ale museli čelit prudkému německému protiútoku. Ovšem ještě před začátkem zimy se Němci stáhli na Gustavovu linii na jih od Říma, kde hodlali využít přirozeného defenzivního terénu Apeninského poloostrova k co největšímu zpomalení spojeneckého postupu na sever. Američané se v lednu 1944 neúspěšně pokusili prolomit německou obranu vyloděním u Anzia v týlu Gustavovy linie. V téže době začala namáhavá a zdlouhavá bitva o Monte Cassino. Spojenci podnikli celkem čtyři útoky, avšak teprve v květnu se Polákům podařilo v tomto boji dobýt vítězství. 4. června vstoupili spojenečtí vojáci do Říma. Němci zatím v pořádku ustoupili na Gótskou linii, protínající italský poloostrov mezi Pisou a Rimini. Churchill věřil, že rychlý postup přes severní Itálii by Spojencům umožnil proniknout k Vídni. Nicméně do začátku zimy 1944 spojenecké armády nedokázaly zdolat německý odpor.

[editovat] Kursk a osvobození Ukrajiny

Podrobnější informace naleznete v článku Bitva u Kurska.

V průběhu operace Saturn přišel Wehrmacht do poloviny února 1943 o kontrolu nad Rostovem a Charkovem. Při následném německém protiútoku, jemuž čelili v bitvě u Sokolova i vojáci 1. československého praporu, však Němci opět obsadili Charkov, čímž vznikla výduť u města Kursk.

Sovětské tanky v bitvě u Kurska

Ještě než jarní deště přerušily v březnu 1943 boje na východní frontě, vrhl se Hitler do plánování nové letní ofenzívy, jejímž cílem mělo být obklíčení a zničení sovětských vojsk ve výběžku u města Kursk. Ve srovnání s dřívějšími letními kampaněmi se jednalo o mnohem skromnější operační cíl. Stavka byla prostřednictvím sovětské rozvědky dostatečně informována o německých úmyslech a nechala proto kurský oblouk značně opevnit vytvořením hustých minových polích a protitankových pastí, rozmístěním velkého počtu protitankových děl a zřízením do hloubky vedených linií zákopů. Bitva u Kurska začala 5. července 1943 německým úderem severně a jižně od města, přičemž jádro německých sil představovaly pancéřové divize tvořené také novými typy tanků včetně Tigrů. Toto střetnutí se stalo největší tankovou bitvou celé války. Navzdory ohromné koncentraci tankových sil se německým pancéřovým kleštím nepodařilo spojit, načež Hitler po několika dnech nařídil zastavení ofenzívy. V tomto marném boji byly promrhány německé tankové zálohy, takže iniciativa na východní frontě přešla definitivně na stranu Rudé armády.

Sověti zahájili vlastní protiútok již v polovině července a do konce srpna dobyli těžce zkoušený Charkov. V srpnu začala druhá bitva o Smolensk, jenž byl Sověty osvobozen na konci září. Hitler se pokusil zadržet stupňující se nápor Rudé armády vybudováním Východního valu. Tato obranná linie byla ale záhy proražena poté, co v bitvě o Dněpr vytvořili Sověti řadu předmostí na pravém břehu tohoto toku a v listopadu dobyli za účasti československých vojáků Kyjev. Postup Rudé armády neustával a v lednu 1944 byla v rámci leningradsko-novgorodské operace prolomena blokáda Leningradu. Na jihu zatím pokračovalo osvobozování Pravobřežní Ukrajiny, na němž se v rámci žytomyrsko-berdyčevské a korsuň-ševčenkovské operace podíleli i příslušníci 1. československé brigády. Na přelomu března a dubna se části německých vojsk podařilo vyváznout z hrozícího obklíčení v bitvě u Kamence Podolského. Pokračující sovětské ofenzívy zatlačily Němce do konce dubna k řece Prut na rumunských hranicích. Sovětské tanky se dále na západě probily až do blízkosti Lvova, když předtím dosáhly sovětsko-polské hranice z roku 1939. Část německých a rumunských divizí byla odříznuta na Krymu, odkud byla evakuována v květnu 1944.

[editovat] Ofenzíva Spojenců v Tichomoří

Podrobnější informace naleznete v článku Bitva o Guadalcanal.
Mrtví japonští vojáci na Guadalcanalu

Po zastavení japonské expanze v Tichomoří rozhodlo americké vrchní velení v červenci 1942 o vyslání námořních a pozemních sil na Šalamounovy ostrovy a Novou Guineu, kde měla být eliminována klíčová japonská vojenská základna v Rabaulu. První krok k jejímu obsazení představovalo dobytí ostrova Guadalcanal, na němž byl v následujícím měsíci zahájen výsadek americké námořní pěchoty. Počáteční snadné přistání na ostrově zkomplikoval příchod japonských posil („tokijský expres“). V pobřežních vodách svedly obě strany šest námořních bitev, zatímco na souši zuřila vyčerpávající materiálová bitva. Enormní ztráty lodí a letadel přinutily Japonce ke stažení loďstva koncem listopadu. Vlastní bitva o Guadalcanal skončila pak 9. února 1943 americkým vítězstvím.

Americká námořní pěchota během bitvy o Guadalcanal

V závěru roku 1942 se Britové pokusili proniknout z Indie barmskou džunglí do údolí řeky Iravádí, avšak tato operace skončila katastrofálním ústupem v květnu 1943. V téže době získali Američané zpět Aleutské ostrovy, ovšem hlavní operace probíhaly v jihozápadním Pacifiku. V září vypudili Australané a Američané pod velením generála MacArthura Japonce z východního pobřeží Nové Guineie. Americký a novozélandský postup na Šalamounových ostrovech byl fakticky završen vyloděním na Bougainville v listopadu. Na konci roku 1943 zaútočili Američané na Gilbertovy ostrovy v centrálním Pacifiku, obzvláště tvrdé boje se odehrávaly v bitvě o silně opevněný atol Tarawa. V únoru 1944 pokračovali Američané na Marshallovy ostrovy, kde se setkali s podobně tuhým odporem na Kwajaleinu a Eniwetoku. Významný podíl na japonských nezdarech náležel americkým ponorkám, které potápěly japonské obchodní lodě.[5] Kvůli následnému nedostatku surovin kolabovala japonská válečná výroba a nedostávalo se rovněž pohonných hmot. Zásobování odloučených postů se hroutilo, evakuace a přesuny jednotek musely provádět válečné lodě, kterých ale nebylo dostatečné množství.

V březnu 1944 bylo po dobytí okolních ostrovů Spojenci izolováno asi 100 000 japonských vojáků v Rabaulu. Ve stejném měsíci byla spuštěna operace U-Go, japonská invaze do indického Ásámu, jehož dobytím by Japonci znemožnili přísun zásob Čankajškovým čínským nacionalistům. Japonské záměry byly však zmařeny odhodlanou obranou pohraničních indických měst Kohimy a Imphálu silami Commonwealthu. Takřka současně probíhala v Číně japonská ofenzíva Iči-Go, která vyústila v téměř úplný kolaps čínských vojsk. V červnu se Američané vylodili na Marianech a utkali se s Japonci v namáhavé bitvě o Saipan. Japonci usilovali o zvrat ve vývoji války v Tichomoří, ovšem jejich námořnictvo a letectvo byly v témže měsíci poraženy v bitvě ve Filipínském moři. Z Marian mohly od tohoto okamžiku vzlétat americké bombardéry, čímž byla započata destrukce japonských průmyslových center. Ve druhé polovině října byl zahájen americký výsadek na Filipínách. Krátce nato vyplulo japonské císařské námořnictvo do svého posledního střetnutí v této válce. V tři dny trvající bitvě u Leyte na konci října 1944 byla japonská flotila navzdory sebevražedným útokům kamikaze zcela rozdrcena.

[editovat] Vítězství Spojenců

[editovat] Strategické bombardování

Podrobnější informace naleznete v článku Strategické bombardování.
Americké bombardéry B-17

Počátky koncepce strategického bombardování lze vypozorovat již na konci první světové války. V meziválečném období byla myšlenka leteckého bombardování nepřátelského týlu rozvíjena především britskými a americkými leteckými teoretiky. Nicméně byli to Němci, kteří jako první aplikovali tuto doktrínu, když ve španělské občanské válce Legie Condor bombardovala Guerniku. Rovněž Japonci napadali v Číně velká města, jako byla Šanghaj, Wuhan, Nanking nebo Kanton. V září 1939 uskutečnila Luftwaffe ničivé nálety proti civilním i vojenským cílům v Polsku, zvlášť těžce byla poničena Varšava. Podobně bylo postiženo také centrum Rotterdamu při útoku Luftwaffe 14. května 1940. Bombardování Britských ostrovů začalo už během bitvy o Británii, po jejímž neúspěchu přešla Luftwaffe na podzim 1940 k nočním náletům na britská města (Blitz). 8. listopadu vybombardovali Němci Coventry. V reakci na to Bombardovací velitelství RAF zintenzívnilo odvetné útoky proti průmyslovým cílům v Německu. Hitler původně trval na tom, že bombardování budou vystavena pouze letiště a jiné vojenské cíle. Od těchto omezení bylo ale postupně upuštěno. Vzhledem k blížícímu se tažení proti SSSR omezila Luftwaffe v květnu 1941 další bombardování Británie.[6] Po napadení Jugoslávie byl v dubnu téhož roku srovnán se zemí Bělehrad. Luftwaffe sehrála velkou roli taktéž při operacích na východní frontě, ačkoli ani u Moskvy ani u Stalingradu nepřivodila rozhodnutí. Pozdější německá snaha zbrzdit postup Rudé armády strategickým bombardováním sovětských továren byla limitována neexistencí vhodného typu letounu dlouhého doletu.

Vybombardované čtvrti Hamburku

Od poloviny roku 1942 působilo v Evropě americké letectvo (USAAF). V téže době se začala projevovat rostoucí účinnost bombardování v důsledku zvyšování počtu bombardérů, vylepšování technických prostředků a posilování eskort doprovodných stíhaček. Z důvodu kriticky nízké efektivity útoků na německé továrny přešli Britové na počátku roku 1942 k plošným náletům na německá města. V březnu provedla RAF nálet na Lübeck, jenž se stal prvním německým městem obráceným v trosky. V květnu a červnu podniklo tisíc britských bombardérů nálety nejprve na Kolín a později na Essen a Brémy. Na jaře a v létě 1943 byla spálena na prach města v Porúří. Spojenecké bombardování Hamburku v červenci způsobilo požární bouři, jíž padlo za oběť 30 000 lidí. Od září 1943 byl náletům vystaven také Berlín. V první polovině roku 1944 se spojenecké útoky zaměřily více na komunikační uzly ve Francii, avšak německá města byla vytrvale bombardována až do konce války. Na tuto zkázu se nacisté pokusili v červnu 1944 odpovědět tajnými zbraněmi, raketami V1 a V2, které byly příliš nepřesné k útokům na vojenské cíle. Z toho důvodu byly uplatňovány proti civilnímu obyvatelstvu Londýna, Antverp a jiných západoevropských měst. V samém závěru války provedli Spojenci mezi 13. a 15. únorem 1945 bombardování Drážďan, při němž zahynulo mezi 25 000 až 40 000 lidí. Z důvodu vzdušných útoků zemřelo v Německu kolem 600 000 civilistů[7], přesto ochromení německé průmyslové produkce, jež bylo hlavním cílem strategického bombardování, nenastalo dříve než na jaře 1945.

V souvislosti s postupem Američanů v Pacifiku bylo v roce 1944 zahájeno bombardování Japonska, do něhož se zapojovaly rovněž americké letouny z Číny. V posledních sedmi měsících vyústila letecká kampaň proti Japonsku ve zničení takřka šedesáti měst. Nejničivěji byly zasaženy velké konurbace jako Nagoja, Ósaka, Kóbe a Jokohama. Po náletech na Tokio z přelomu února a března 1945, jež si vyžádaly 100 000 obětí, se v sutiny proměnily celé městské části.

[editovat] Vylodění v západní Evropě

Podrobnější informace naleznete v článku Bitva o Normandii.
Spojenecká invaze do Normandie

Na konci listopadu 1943 se Roosevelt, Churchill a Stalin setkali na konferenci v Teheránu, aby zde projednali společný postup, přičemž bylo dohodnuto, že spojenecká invaze do Francie bude uskutečněna v nadcházejícím roce. Hitler hodlal tomuto nebezpečí předejít budováním silně opevněného systému pobřežních pevností zvaných Atlantický val. Operace Overlord, jak zněl krycí název vylodění v Normandii, začala 6. června 1944 (den D), kdy zhruba 6500 spojeneckých plavidel vysadilo na plážích Normandie dvě americké, dvě britské a jednu kanadskou divizi. Ty byly podporovány třemi výsadkovými divizemi, zajišťujícími v německém týlu křídla vyloďujících se jednotek, a téměř 12 000 letadly. Navzdory houževnaté obraně se Němcům nepodařilo zatlačit útočníky do moře a Spojenci, jejichž vrchním velitelem byl generál Eisenhower, dokázali postupně rozšířit svoje předmostí.

Do konce června dopravili Spojenci do Normandie kolem 850 000 vojáků a vyčistili poloostrov Cotentin s přístavem Cherbourg. Zároveň podnikali útoky na Caen, které bylo po tuhých bojích dobyto Brity a Kanaďany v průběhu července. Koncem téhož měsíce zahájili Američané operaci Cobra, jež vedla k prolomení německé linie na počátku srpna. Hitler se pokusil provést protiútok, jímž by odřízl divize generála Pattona pronikající do Bretaně a k Loiře. Jeho tanky však byly snadno odraženy. Kolem německých pancéřových sil na západě se navíc začala u Falaise nebezpečně stahovat smyčka hrozící jejich obklíčením. Westheer jen stěží vyvázl z této pohromy a v značně pošramoceném stavu se stáhl za Seinu. Vítězní Spojenci poté za úzké součinnosti s francouzským hnutím odporu osvobodili 25. srpna Paříž. Už o deset dnů dříve uskutečnili Američané a svobodní Francouzi operaci Dragoon, když se vylodili v jižní Francii, odkud rychle postoupili údolím řeky Rhôny na sever. Do poloviny září se setkali u Dijonu se spojeneckými jednotkami razícími si cestu z Normandie. Skupina německých generálů, vědoma si bezvýchodnosti německého postavení, provedla 20. července atentát na Hitlera. Akce skončila neúspěchem, načež byli spiklenci popraveni.

Po překročení Seiny pronikli Spojenci do Belgie a k německým hranicím. Britové vstoupili v prvním zářijovém týdnu do Bruselu a osvobodili také Antverpy. Ústí Šeldy, bez něhož byl zdejší přístav bezcenný, setrvalo v rukou Němců až do listopadu. Řadu jiných přístavů na pobřeží Lamanšského průlivu a Atlantiku držely v souladu s Hitlerovými rozkazy německé posádky, které tím výrazně narušily již tak komplikované zásobování Spojenců. Němci mezitím konsolidovali svoje pozice na Západním valu, pročež Montgomery získal podporu pro operaci Market Garden, v rámci níž měli Spojenci rychle překonat Rýn a vpadnout do Německa. 17. září byli britští a američtí parašutisté vysazeni u mostů přes Rýn v Nizozemsku. Souběžně vyrazily z Belgie britské tanky, jež měly výsadkáře vyprostit. Posledního z těchto mostů, jenž se nacházel v Arnhemu, se ale Spojenci zmocnit nedokázali. Úspěšnou obranou Nizozemska si Němci zajistili čas k rekonstrukci svých poničených divizí, neboť kvůli přetrvávajícím zásobovacím obtížím Spojenců se situace na západní frontě na podzim 1944 stabilizovala.

[editovat] Východní Evropa a Balkán

Podrobnější informace naleznete v článku Operace Bagration.
Sovětský voják při pouličních bojích ve východním Bělorusku

22. června 1944, v den třetího výročí napadení SSSR, zahájily Žukovovy a Vasilevského fronty operaci Bagration, jež směřovala proti skupině armád Střed v Bělorusku. V nastalé bitvě měli Sověti trojnásobnou převahu v pěchotě a disponovali rovněž absolutní převahou ve vzduchu. Ačkoli Hitler zakázal ústup, německá linie se začala záhy po zahájení útoku hroutit. 3. července se útočící sovětské tanky setkaly v Minsku, čímž obklíčily a zničily jádro skupiny armád Střed. Na východní frontě čelil nyní Wehrmacht průlomu katastrofálních rozměrů.[8] Do konce července dobyli Sověti Lvov, východní Polsko a Vilno na severu, čímž ohrozili německé pozice v Pobaltí a přiblížili se k Východnímu Prusku. Sovětské údery uvrhly Ostheer na pokraj kolapsu a teprve na počátku srpna se Rudá armáda zastavila na Visle v bezprostřední blízkosti Varšavy. V reakci na to vypuklo 1. srpna varšavské povstání vedené Zemskou armádou, jež však nacisté po dvou měsících bojů brutálně potlačili, přičemž zemřelo 200 000 Poláků.

Ve druhé polovině srpna spustila Rudá armáda jasko-kišiněvskou operaci proti Rumunsku. Nato v Bukurešti došlo ke svržení proněmeckého diktátora Antonesca. Poté, co Rudá armáda vstoupila do rumunského hlavního města uzavřeli Rumuni se Sověty příměří a vyhlásili válku Německu. V téže době se rozhořelo národní povstání na Slovensku, Sověti společně s československými jednotkami proto v září zahájili karpatsko-dukelskou operaci. Nicméně dříve než mohlo být s povstalci navázáno spojení, Němci v říjnu slovenskou vzpouru rozdrtili. V září během baltické operace zlomili Sověti v Pobaltí odpor Němců a jejich místních spojenců. Zbytky několika německých divizí byly sevřeny v kuronské kapse, kde pokračovaly v boji až do května následujícího roku. V důsledku toho kapitulovalo 19. září Finsko. Již o několik dní dříve pronikla Rudá armáda do Bulharska, jež poté změnilo strany stejně jako dříve Rumunsko. 20. října osvobodili Sověti a jugoslávští partyzáni Bělehrad, což vedlo k německému vyklizení Řecka. Krátce předtím se maďarský regent Miklós Horthy pokusil sjednat příměří se Sověty, avšak byl svržen maďarskými fašisty podporovanými Němci, kteří okupovali Maďarsko v březnu. Ovšem i přes úpornou obranu německých a maďarských jednotek se Rudé armádě podařilo do konce prosince 1944 dokončit obklíčení Budapešti.

[editovat] Ardeny a Rýn

Podrobnější informace naleznete v článku Bitva v Ardenách.
Německý voják v Ardenách

Podzimního zklidnění na západní frontě využil Hitler ke shromáždění nových tankových záloh. S nimi hodlal udeřit proti americkým divizím v Ardenách, čímž by si otevřel cestu do belgických nížin a k Antverpám. Dobytím tohoto přístavu by pak vrazil klín mezi americké a britské armády. Bitva v Ardenách, poslední Hitlerův pokus o zvrat vývoje války na západě, začala 16. prosince 1944, kdy tři německé armády zcela zaskočily své protivníky. Špatné klimatické podmínky zpočátku znemožnily Spojencům uplatnit jejich vzdušnou převahu. Po několika počátečních německých úspěších však energická protiopatření Spojenců a nedostatek pohonných hmot přinutily Němce k zastavení ofenzívy dříve, než stihli překonat řeku Maasu. Jakmile nastalo zlepšení počasí, obnovilo spojenecké letectvo útoky na německé pancéřové divize, které tudíž přešly do obrany. Vzniklý výběžek Spojenci eliminovali do poloviny ledna 1945, když zatlačili Wehrmacht do jeho původních pozic. Přesto ještě 1. ledna podnikli Němci menší ofenzívu v Alsasku.

V průběhu února Spojenci vyčistili Porýní, načež 24. března překročili na široké frontě samotný Rýn a pronikli do nitra Německa. V dubnu se rozhořela bitva v Porúří, kde bylo obklíčeno a zajato přes 300 000 německých vojáků. Mezitím Britové překonali 5. dubna řeku Veseru a o šest dnů později dosáhli Američané Labe u Magdeburku. Berlín se nacházel pouhých 120 kilometrů na východ, nicméně Eisenhower rozhodl přenechat dobytí německého hlavního města Rudé armádě. 25. dubna se američtí vojáci setkali se Sověty v Torgau na Labi. Americká 3. armáda pokračovala na jih do Bavorska a začátkem května překročila západní hranice Československa. Současně Britové a Kanaďané dorazili k Baltu.

[editovat] Konec války v Evropě

Podrobnější informace naleznete v článku Bitva o Berlín.
Velká trojka“ na jaltské konferenci

V lednu 1945 se Němci pokusili vyprostit obleženou Budapešť, avšak jejich protiútoky dosáhly jen omezených úspěchů, zbývající němečtí a maďarští obránci města kapitulovali v polovině února. 12. ledna spustili Sověti viselsko-oderskou operaci, jež vedla už po několika dnech k prolomení německé obranné linie. Sověti následně osvobodili zcela zničenou Varšavu a města v západním a jižním Polsku. Dále pronikli do Slezska a do začátku února stanuli na Odře ve vzdálenosti pouhých 60 kilometrů od Berlína. Při svém postupu Sověti 27. ledna objevili nacistický vyhlazovací tábor Osvětim, v němž bylo zavražděno kolem 1 milionu Židů. O dalším osudu Polska a východoevropských států bylo rozhodnuto v únoru na jaltské konferenci, na níž představitelé Roosevelt, Churchill a Stalin jednali o poválečném uspořádání Německa a Evropy. Stalin se navíc zavázal zasáhnout proti Japonsku. Na začátku března dosáhla Rudá armáda pobřeží Baltského moře v Pomořansku. V témže měsíci byly zahájeny i ostravsko-opavská a bratislavsko-brněnská operace. Ve Východním Prusku odříznuté německé síly byly neutralizovány v dubnu v rámci východopruské operace. Po překonání Maďarska vstoupili Sověti koncem března do Rakouska a 13. dubna dobyli Vídeň. Zatímco na východní frontě se schylovalo k závěrečnému střetnutí, v Itálii zahájili Spojenci začátkem dubna ofenzívu, během níž překročili řeku Pád a dobyli severoitalská města. Nedlouho nato dopadli italští partyzáni prchajícího Mussoliniho, jenž byl 28. dubna zastřelen. V Itálii válka oficiálně skončila kapitulací zdejších německých sil 2. května.

Finální bitva o Berlín začala 16. dubna útokem Žukovových a Koněvových divizí na Odře a Nise. Po více než týdnu rozhořčených bojů Sověti dokončili obklíčení Berlína, čímž boj o město vstoupil do své konečné fáze. 30. dubna pronikli sovětští vojáci do centra města, načež Adolf Hitler spáchal v podzemním bunkru pod Říšským kancléřstvím sebevraždu. Zbývající obránci Berlína se 2. května vzdali Sovětům. 5. května vypuklo pražské povstání, které tři dny poté skončilo podpisem příměří a ústupem Wehrmachtu. Následující den vstoupily do Prahy sovětské jednotky, jež západně od města sváděly s Němci boje až do 11. května. Válka v Evropě skončila 8. května 1945, kdy vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace německých ozbrojených sil.

[editovat] Kapitulace Japonska

Výbuch jaderné bomby nad Nagasaki

Americké námořní a pozemní síly se v lednu 1945 vylodily na klíčovém filipínském ostrově Luzon a v březnu následoval výsadek na Mindanao. Britové s podporou čínských nacionalistů zahájili na podzim 1944 ofenzívu proti Japoncům v Barmě, jíž završili obsazením Rangúnu v květnu dalšího roku. V Pacifiku zatím Američané svedli náročnou bitvu o Iwodžimu, jež byla s těžkými ztrátami dobyta v březnu. Zdejší letiště posléze využilo americké letectvo k zintenzivnění už tak ničivých náletů na Japonsko. 1. dubna začala bitva o Okinawu, která byla vzdálena jen 500 kilometrů od Kjúšú, nejjižnějšího z japonských ostrovů. Dobře opevněni v horách na jihu Okinawy vedli Japonci tvrdošíjný a fanatický odpor až do poloviny června, přičemž drtivá většina z nich padla nebo spáchala sebevraždu. Američané utrpěli v tomto boji podobně jako předtím na Iwodžimě nezměrné ztráty.

11. července se vůdčí představitelé Spojenců sešli na konferenci v Postupimi. Byla potvrzena předchozí ujednání týkající se Německa a zároveň byla Japonsku adresována výzva k bezpodmínečné kapitulaci. Ta však byla japonskou vládou odmítnuta a proto americký prezident Truman, jenž nastoupil do tohoto úřadu po smrti Roosevelta, rozhodl o použití jaderných zbraní. Nato americké letectvo svrhlo 6. srpna jadernou bombu na japonské město Hirošimu a o tři dny později další na Nagasaki. Při tomto dosud jediném atomovém úderu přišlo o život více než 100 000 lidí. V téže době vtrhli Sověti do Japonci ovládaného Mandžuska a rychle přemohli zde umístěnou japonskou kwantungskou armádu. V důsledku těchto katastrof japonský císař Hirohito oznámil 15. srpna kapitulaci Japonska, která byla oficiálně podepsána 2. září 1945.

[editovat] Dopady války

[editovat] Počty obětí

Podrobnější informace naleznete v článku Počet obětí druhé světové války.

Odhadovaný celkový počet lidských obětí ve druhé světové válce se značně liší, avšak většina současných historiků se kloní k číslu 60 milionů mrtvých, z čehož 20 milionů připadá na vojáky a 40 milionů na civilisty.[9] Celkové množství ztrát zůstává ovšem nejisté, neboť počet mrtvých nelze zcela přesně určit. Nejvážnější ztráty utrpěl Sovětský svaz, který v průběhu války přišel o 27 milionů lidí.[10] Procentuálně nejvyššími ztrátami bylo stiženo Polsko, jež pozbylo takřka pětinu své předválečné populace. Polovinu jeho mrtvých představovali polští Židé. Ze souhrnného počtu obětí tvořili přibližně 83 % příslušníci spojeneckých států a 17 % obyvatelé zemí účastnících se konfliktu na straně Osy. Většina civilních obětí podlehla nemocem, hladu, masakrům nebo genocidě. Odhaduje se, že v nacistických koncentračních táborech zahynulo asi 12 milionů civilistů.[11] Další 1,5 milion zemřel v důsledku bombardování a kolem 14,5 milionů z jiných příčin.

Smrt mnoha lidí byla důsledkem genocidy a válečných zločinů prováděných německými a japonskými silami na okupovaných územích. Nejodpornější německý zločin představuje holocaust, systematické a promyšlené vyvražďování Židů na nacisty a jejich spojenci ovládaném teritoriu, jež si vyžádalo životy 6 milionů lidí. Nacistická brutalita se zaměřovala i proti dalším skupinám obyvatelstva. Patrně nejotřesnějším japonským zločinem byl nankingský masakr, při němž byly zavražděny či znásilněny stovky tisíc čínských civilistů. V průběhu konfliktu pak japonská císařská armáda přivodila smrt mezi 3 až 10 miliony příslušníků civilního obyvatelstva, převážně Číňanů.[12]

[editovat] Koncentrační tábory a válečné zločiny

Podrobnější informace naleznete v článcích Holocaust, Německé válečné zločiny ve druhé světové válce a Válečné zločiny Sovětského svazu za druhé světové války.
Vězni koncentračního tábora Mauthausen osvobození americkými vojáky

V lednu 1942 se nacistické špičky sešly na konferenci ve Wannsee, kde rozhodly o konečném řešení židovské otázky (holocaust). K uskutečnění tohoto zvráceného záměru posloužil nacistům systém koncentračních a vyhlazovacích táborů, v nichž bylo zavražděno zhruba 6 milionů Židů. Stejný osud stihl také 2 miliony Poláků a další asi 4 miliony „podlidí“ (Untermenschen), včetně Romů, Slovanů, mentálně postižených, homosexuálů a jiných skupin osob. Součástí programu úmyslného vyhlazování, jenž byl plánován a realizován v nacistickém Německu, byl Generalplan Ost, podle něhož měla být provedena likvidace a etnická čistka Slovanů, čímž měl být pro německý národ zajištěn Lebensraum („životní prostor“) na východě. Miliony osob, převážně z východní Evropy, byly proti své vůli totálně nasazeny na práci v německé válečné ekonomice.[13]

Podobně jako v nacistických koncentračních táborech zahynulo nesčíslné množství lidí i v sovětských gulazích a pracovních táborech, v nichž byli uvězněni občané okupovaných zemí, jako bylo Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, stejně jako němečtí váleční zajatci a sovětští občané podezřelí ze spolupráce s nacisty.[14] Z přibližně 5,7 milionů Sovětů, kteří upadli do německého zajetí, zemřelo během války téměř 60 %.[15] Po svém návratu do vlasti byli navíc pokládáni za zrádce[16], pročež byli rovněž vsazeni do gulagů.

Vysokou mírou úmrtnosti se vyznačovaly také japonské zajatecké tábory, které sloužily jako pracovní tábory. Japonská armáda dále odvedla ze svých domovů více než 10 milionů čínských civilistů, jichž pak využívala k otrockým pracím v Mandžukuu a v severní Číně. Je taktéž prokázáno omezené použití biologických a chemických zbraní státy Osy. Italové nasadili yperit při tažení v Etiopii, zatímco japonští vojáci uplatnili různé druhy těchto smrtících prostředků při invazi a okupaci Číny. Němci i Japonci testovali účinky zbraní hromadného ničení na civilistech a v některých případech i na zajatcích.[17]

Obžalovaní v norimberském procesu

K otrocké práci byli nuceni i zajatí či po válce internovaní Němci. S miliony z nich bylo takto nakládáno především v Sovětském svazu a v Polsku, ačkoli obdobnému zacházení byli vystaveni i na Západě. Ve Spojených státech byly internovány tisíce japonských, italských a německých Američanů, přičemž stejnou praxi uplatnila i kanadská vláda.

Po skončení druhé světové války byly německé zločiny proti lidskosti, vedení útočné války, zločiny proti míru a válečné zločiny potrestány v hlavním norimberském procesu, v němž byli odsouzeni čelní představitelé nacistického režimu. Podobně byli souzeni strůjci japonských válečných zločinů v tokijském procesu. Rozhodnutí obou těchto mezinárodních soudních tribunálů jsou považována za základy moderního mezinárodního trestního práva. Oproti zločinům, jichž se dopustili příslušníci států Osy, činy způsobené na straně Spojenců nebyly nikdy souzeny. Mezi tyto skutečnosti lze zařadit přesuny obyvatelstva v Sovětském svazu, internace občanů japonského, německého a italského původu ve Spojených státech a Kanadě, sovětský masakr polských důstojníků v Katyni a kontroverzní a morálně neospravedlnitelné plošné nálety na civilní cíle na nepřátelském území, čehož bylo nejhrůznějším příkladem bombardování Drážďan.

[editovat] Technologický pokrok

Dokonalejší typy letadel plnily obdobně jako za první světové války průzkumné, stíhací a bombardovací úkoly, jimiž podporovaly pozemní síly. Vedle toho začala letadla sloužit k vzdušné přepravě zásob, vybavení či posil, třebaže jen v omezeném měřítku. V rámci strategického bombardování se navíc zaměřovala na útoky proti zalidněným oblastem, jejichž cílem bylo narušení nepřátelské průmyslové výroby a morálky obyvatelstva. Značný pokrok zaznamenal systém protiletadlové obrany, který využíval radaru a vylepšeného protiletadlového dělostřelectva. Svého prvního omezeného nasazení se za druhé světové války dočkala proudová letadla. Kvůli svému pozdnímu zavedení a nepříliš velkému počtu sice neměla vážnější vliv na vývoj války, přesto předznamenala poválečné masové rozšíření tohoto typu letadel.

V námořním válečnictvím bylo rovněž dosaženo všestranného rozvoje, zvláště je však třeba vyzdvihnout rozmach letadlových lodí a ponorek. Ačkoli na počátku války se námořní letectvo mohlo pochlubit jen skromnými úspěchy, útoky na Tarent, Pearl Harbor a bitvy v Korálovém moři a u Midway brzy povýšily letadlové lodě na klíčovou námořní zbraň na úkor bitevních lodí. V bitvě o Atlantik se doprovodné lodě ukázaly být životně důležitou součástí spojeneckých konvojů výrazně zvyšující jejich obranyschopnost. Vedle vyšší efektivity byly letadlové lodě ekonomicky méně náročné než bitevní lodě, jelikož nemusely být podobně silně pancéřovány. Ponorky, které prokázaly svoji ničivou účinnost za první světové války, byly nasazovány všemi válčícími stranami. Hlavně Britové se soustředili na vývoj protiponorkových zbraní a taktiky, jako byl sonar, hlubinné miny a konvoje, zatímco Němci usilovali o zvýšení svých útočných kapacit vynalezením šnorklu a uplatňování taktiky vlčích smeček.

Hirošima po atomovém útoku

Pozemní vojenství se zásadně proměnilo od statických frontových linií první světové války k dynamičtějšímu a mobilnějšímu vedení války. Výraznou inovací byl koncept koordinované podpory jednotlivých druhů zbraní. Tank, jenž byl v první světové válce uplatňován převážně k podpoře pěchoty, se vyvinul v primární pozemní zbraň. Na konci 30. let byly sestrojeny po všech stránkách pokročilejší typy tankových konstrukcí a tento trend pokračoval i po celou dobu války. To se projevilo zvyšováním rychlosti, zesílením pancíře a vyšší palebnou silou. Nejprogresivnější doktrínu použití tanků rozvinuli na počátku války Němci, kteří se snažili vyvarovat přímému střetu vlastních tanků s nepřátelskými, což se za podpory ostatních složek ozbrojených sil, především ze strany letectva, osvědčilo v podobě taktiky Blitzkriegu, vysoce úspěšné v Polsku a ve Francii. Velkého významu postupně nabývaly různé protitankové zbraně, jako byly stíhače tanků, nepřímá střelba, protitanková děla, protitankové miny a pěchotní protitankové zbraně krátkého dostřelu. I přes zvyšující se úroveň mechanizace armád, zůstávala méně pohyblivá pěchota jádrem každého vojska. Většina pěchotních zbraní a vybavení se přitom příliš nelišila od těch, jež byly využívány v předchozí válce. Největších pokroků bylo dosaženo rozšířením rychle přenosných kulometů a různých typů samopalů, které byly obzvláště vhodné pro boj zblízka v městské zástavbě anebo v džungli. Přednosti pušky a samopalu v sobě spojovala útočná puška, jež se po válce stala standardní pěchotní zbraní takřka všech armád.

V oblasti komunikace se válčící strany pokusily vyřešit problém zabezpečení používáním rozsáhlých seznamů kódů pro šifrování využívaných různými šifrovacími stroji, z nichž nejznámější byla německá Enigma. Proti tomu působily systémy rozluštění kódů, mezi něž náležela například britská Ultra či americký systém, jenž dokázal prolomit japonský námořní kód. Vojenské rozvědky se dále zaměřovaly na provádění mystifikačních operací, kterých několikrát použili s velkým úspěchem Spojenci, čímž odvrátili pozornost německého velení od příprav invazí na Sicílii či do Normandie. Mezi jiné významné technologické a technické počiny dosažené během druhé světové války patří první programovatelné počítače, řízené střely a balistické rakety (V1 a V2), a v projektu Manhattan vyvinuté jaderné zbraně.

[editovat] Poválečný vývoj

Podrobnější informace naleznete v článku Studená válka.

Poražené Německo a Rakousko byly rozděleny do čtyř okupačních zón, přičemž historické německé země na východě byly podřízeny polské a sovětské správě. Souběžně s tím proběhl odsun německého obyvatelstva z východní Evropy, zvláště z Polska a Československa, což bylo stvrzeno na postupimské konferenci. Své domovy bylo nuceno opustit více než 12 milionů Němců. Polsko získalo nové západní hranice, čímž mu byla kompenzována ztráta Sověty zabraného polského východního území, z něhož uprchlo kolem 3,5 milionů lidí. Sovětský svaz si vedle někdejšího východního Polska podržel přímou kontrolu nad pobaltskými státy Litvou, Lotyšskem a Estonskem a nad dříve rumunskou Besarábií, k čemuž získal československou Podkarpatskou Rus. V Asii okupovaly Spojené státy Japonsko a své správě vystavily někdejší japonské ostrovy v západním Tichomoří, zatímco Sověti anektovali jižní Sachalin a Kurilské ostrovy. Dříve Japonci kontrolovaná Korea byla rozdělena mezi obě velmoci.

Ve snaze o zachování mezinárodního míru vytvořili Spojenci Organizaci spojených národů, která byla založena v San Franciscu 26. června 1945.[18] Navzdory tomuto počinu se v alianci mezi Západem a Sovětským svazem začaly brzy po skončení konfliktu objevovat vážné trhliny. Evropa byla proto již několik let po válce rozdělena tzv. železnou oponou, která byla spuštěna od Štětína na Baltu k Terstu na Jadranu a jež od sebe oddělovala demokratické západní státy a komunistické země řízené Sověty. Vzrůstající napětí mezi USA a SSSR přerostlo ve studenou válku a vedlo ke vzniku Američany vedené Severoatlantické aliance (NATO) a sovětské Varšavské smlouvy.

V mnoha částech světa se nedlouho po konci druhé světové války rozhořely nové válečné konflikty. V Číně se nacionalisté a komunisté utkali v občanské válce. Komunistické síly v ní se sovětskou podporou zvítězily, pročež byla Mao Ce-tungem založena Čínská lidová republika. Poražení nacionalisté se stáhli na ostrov Tchaj-wan. V Řecku vypukla občanská válka mezi královským vojskem, za nímž stáli Britové a Američané, a místními komunisty, kteří v tomto boji nakonec podlehli. Nejvážnější konflikt se rozhořel na Korejském poloostrově, kde komunistická Severní Korea podporovaná Sověty a Čínou, napadla Jižní Koreu, která obdržela vojenskou a materiální pomoc od západních mocností. Korejská válka skončila po třech letech příměřím.


Ihned po válce nastalo v zámořských državách evropských států období dekolonizace. Příčiny tohoto jevu tkvěly ve změně nahlížení Evropanů na kolonialismus, především však v ekonomickém vyčerpání evropských koloniálních mocností způsobeném válkou a v rostoucích požadavcích ovládaných národů na právo na sebeurčení. Dekolonizační proces probíhal z větší části mírovou cestou, přesto se vyskytly četné výjimky v zemích jako Indočína, Madagaskar, Indonésie a Alžírsko. Řada zemí byla po odchodu Evropanů rozdělena podle etnického nebo náboženského hlediska, což mělo za následek rozdělení Britského mandátu v Palestině na Izrael a Palestinu a vytvoření nezávislých států Indie a Pákistánu na území někdejšího Britského Rádže.

Rychlost poválečné ekonomické obnovy se lišila v různých částech světa, třebaže všeobecně probíhala vcelku rychle. V Evropě se Západní Německo díky Marshallovu plánu snadno zotavilo a již v 50. letech dosáhlo dvojnásobné hospodářské výkonnosti oproti předválečnému stavu. Itálie vzešla z války zcela zruinována, nicméně během 50. let vykazovala stabilní a vysoký ekonomický růst. Vyčerpané Spojené království se po skončení války ocitlo na pokraji hospodářského kolapsu, přičemž jeho relativní hospodářský pokles pokračoval i v dalších desetiletích. Francie navzdory počátečním obtížím brzy dosáhla ekonomického růstu, jenž napomohl rychlé modernizaci země. Rovněž Sovětský svaz se dokázal poměrně pružně vyrovnat s utrpěnými škodami, které postihly převážně západní území státu. V Asii dosáhlo Japonsko rapidního hospodářského vzestupu, díky němuž se tato země stala v 80. letech jednou z největších světových ekonomik. Čína se po skončení občanské války nacházela v troskách. Obstojně se vyvíjející hospodářství, které už v roce 1953 dosáhlo úrovně před druhou světovou válkou, bylo však tvrdě zasaženo Velkým skokem, ekonomickým experimentem s katastrofálními důsledky. Spojené státy obstarávaly v samém závěru války téměř polovinu veškeré průmyslové výroby, na čemž se mnoho nezměnilo až do 70. let.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář