Jdi na obsah Jdi na menu
 


První světová válka (před rokem 1939 známá jako Velká válka, nebo Světová válka) byl globální válečný konflikt probíhající od roku 1914 do roku 1918. První světová válka zasáhla Evropu, Afriku a Asii a probíhala ve světových oceánech. Bezprostřední příčinou války byl atentát na arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Rakousko-Uhersko odvetou vyhlásilo válku Srbsku, čímž vyvolalo řetězovou reakci vedoucí k světové válce. Během jednoho měsíce se Evropa ocitla ve válečném konfliktu.

Válka propukla mezi dvěma koalicemi: Mocnostmi Dohody a Ústředními mocnostmi. Mocnostmi dohody při vypuknutí války byly Spojené království, Francie a carské Rusko. K Dohodě se připojily další státy, v roce 1915 Itálie a v roce 1917 USA. Ústředními mocnostmi byly v roce 1914 Německo a Rakousko-Uhersko. K ústředním mocnostem se také přidala Osmanská říše a v roce 1915 Bulharsko. Na konci války zůstaly neutrálními pouze Španělsko, Švýcarsko, Nizozemsko a státy Skandinávie.

Boje první světové války proběhly na několika frontách po Evropě. Na západní frontě boje probíhaly v zákopech (zákopová válka). Přes 60 milionů[1] vojáků bylo mobilizováno od roku 1914 do roku 1918.

Válka skončila vítězstvím dohody a kapitulací poražených Ústředních mocností v roce 1918. Formálním zakončením války byly PařížskPřed válkou

Válka vznikla jako důsledek krajního zostření rozporů mezi světovými mocnostmi v zápase o sféru vlivu, kolonie, zdroje surovin, odbytiště a trhy. Nejagresivněji postupovalo Německo, které se k dělení kořisti dostalo později po sjednocení (1871) a v boji o získání nových kolonií se jeho zájmy střetly se zájmy nejsilnějších koloniálních velmocí – Anglie a Francie. Neustále vzrůstal i spor rakousko-uhersko -ruský o sféru vlivu na Balkáně.

Už v poslední třetině 19. století se začaly vytvářet spojenecké bloky imperialistických velmocí. Základ těchto bloků položilo spojenectví Německa a Rakousko-Uherska, Dvojspolek v roce 1879, ke kterému se v roce 1882 připojila Itálie (Trojspolek). Francie a Rusko podepsaly spojeneckou smlouvu v roce 1894. V roce 1904 se sblížily Anglie a Francie a podepsaly dohodu. Dotvoření druhého vojenského bloku, Dohody se zakončilo podepsáním rusko-anglické smlouvy v roce 1907. Roku 1908 si František Josef I. přisvojil Bosnu a Hercegovinu.

Německo došlo už na konci prvního desetiletí 20. století k závěru, že je na válku připraveno, že je lépe vyzbrojené než ostatní mocnosti, a že čím dříve válka vypukne, tím lépe pro Německo. Sami začít válku se však Němci z vnitropolitických i vnějších politických důvodů neodvážili. Obzvlášť německá sociálně-demokratická strana vystupovala proti. Vhodná záminka se německým vládnoucím kruhům naskytla v červnu 1914, kdy rakousko-uherská armáda uskutečnila v Bosně velké vojenské manévry. Obyvatelé Bosny a Hercegoviny se nechtěli smířit s nedávným připojením svého území k Rakousko-Uhersku a jejich odboj podporovalo Srbsko. Manévry se provokativně konaly při srbských hranicích. Následník trůnu František Ferdinand d'Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády přijel na manévry a na jejich závěr okázale navštívil Sarajevo, hlavní město Bosny.

[editovat] Průběh

[editovat] Vypuknutí války

Rakousko-Uhersko povzbuzené podporou Berlína zaslalo Srbsku ultimátum, jehož ostře formulované podmínky byly pro Srbsko nepřijatelné, pokud nechtělo ztratit suverenitu. Srbsko na radu Ruska, které ještě nebylo na válku připraveno, ustoupilo, ale ultimátum v plném rozsahu nemohlo přijmout. Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. O den později začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovat Bělehrad.

Ruská vláda vyhlásila 30. července mobilizaci, rakousko-uherská 31. července. Dne 3. srpna vyhlásilo Německo válku Francii (den předtím obsadilo Lucembursko) a 4. srpna vstoupila německá vojska do neutrální Belgie, aby tak získala průchod do Francie. Porušení neutrality Belgie dalo Velké Británii podnět na vypovězení války Německu (4. srpna). Dne 6. srpna vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Rusku, 7. srpna ohlásila válku s Rakousko-Uherskem Černá Hora, do týdne vstoupily do války proti Rakousko-Uhersku i Francie a Velká Británie.

Z asijských zemí vstoupilo do války po boku Dohody Japonsko (23. srpna, Japonsko zabralo v Číně německá teritoria v provincii Šan-tung) a Turecko, resp. Osmanská říše po boku Německa a Rakousko-Uherska (30. října). Malý srbský konflikt se rozrostl na světovou válku.

[editovat] 1914
1914

V německém generálním štábu počítali od počátku s vedením války na dvě strany, proti Francii a Rusku. Pro tento případ měli vypracován plán bleskové války (Schlieffenův plán), který předpokládal pomalou mobilizaci v Rusku. Za tu dobu mělo Německo rychlým manévrem pěti armád vniknout do Francie, obklíčit její vojska v severovýchodní části země a zničit je.

Potom chtěli němečtí generálové rychle přesunout jádro svých sil na východ a porazit Rusko. Německo nerespektovalo neutralitu Lucemburska a Belgie, ale podřídilo všechno rychlému vojenskému úspěchu. Západní fronta se tak od samého počátku války stala rozhodujícím bojištěm. Francouzským vojskům se však podařilo z kleští včas ustoupit a kladla také nečekaně tuhý odpor, především na linii mezi Sedanem a Verdunem. V polovině září se tam po strategicky významné bitvě na řece Marně ("Zázrak na Marně") fronta zastavila a obě strany se marně pokoušely o průlom. Německý útok na západě se změnil v zákopovou (poziční) válku a plán bleskové války dostal první vážnou trhlinu.

Druhá trhlina se objevila na východní frontě: Rusko zaútočilo dříve, než se čekalo. Jakmile ruská vojska dokončila mobilizaci, zaútočila proti Východnímu Prusku, porazila slabá německá vojska u Gumbinnene (Gusevu) a postupovala k Baltskému moři. V kritické situaci východní fronty jmenoval německý císař jejím velitelem Paula von Hindenburga a náčelníkem štábu E. Ludendorffa a přesunul pět divizí ze západní fronty na východ. Hindenburgovi a Ludendorffovi se podařilo po vítězné bitvě u Tannenbergu (23.–31. srpna) zatlačit ruská vojska zpět a vytlačit je z celého východního Pruska. Přes tento úspěch bylo jasné, že původní německý plán bleskové války se už nepodaří uskutečnit.

Maxim

I na rakousko-uherském úseku východní fronty, na haličské frontě, postupovala zpočátku ruská vojska velmi rychle a v listopadu 1914 pronikla při bitvě o Halič za Karpaty na území východního Slovenska. V Karpatech probíhaly boje během celé zimy až do května 1915. V této souvislosti pronikla ruská vojska na území Slovenska a obsadila východoslovenská města Bardejov, Svidník, Stropkov, Medzilaborce, Sninu a Humenné. Část slovenské inteligence tehdy počítala s osvobozením Slovenska Rusy a připravovala vznik česko-slovenského státu. Z českých zemí (k jejichž severovýchodním hranicím se Rusové též přiblížili) zase v prosinci emigroval Tomáš Garrigue Masaryk. Až v souvislosti s německým protiútokem se podařilo i Rakousko-Uhersku zatlačit ruskou armádu za Karpaty a od konce roku 1914 i na východní frontě přešla válka na určitý čas do zákopů.

Na srbské frontě mělo zpočátku iniciativu Rakousko-Uhersko. Po neúspěchu první ofenzívy zaútočila rakousko-uherská vojska proti Srbsku opět v září 1914 a 2. prosince se jim podařilo dobýt Bělehrad, ale již druhého dne zahájila srbská vojska rozhodný protiútok a útočníka vytlačila až za srbské hranice. Bilance prvních měsíců války byla pro ústřední mocnosti nepříznivá zejména proto, že se jim nepodařilo realizovat jejich strategické plány a musely bojovat současně na všech frontách.

[editovat] 1915
Rakousko-uherští zajatci na východní frontě

Dne 23. května1915 vstoupila do války proti Rakousko-Uhersku (tedy proti svému bývalému spojenci v Trojspolku) i Itálie, a tak vznikla další, italská, fronta. Itálie tady usilovala o iniciativu, ale rakousko-uherská vojska udržela obranné pozice v údolí řeky Soči.

Německé hlavní velení se po úspěchu východní protiofenzívy začátkem roku 1915 rozhodlo změnit strategický plán vedení války a na nátlak Hindenburga a Ludendorffa uskutečnilo v létě 1915 rozhodující útok na východní frontě. V součinnosti s rakousko-uherskými vojsky se podařilo německé armádě zasadit ruským jednotkám drtivou porážku. Ruská armáda byla vytlačena z Polska, z Litvy a z části Lotyšska a Běloruska. Úplně porazit ruská vojska se však Německu nepodařilo. Na podzim 1915 se fronta ustálila na linii Západní Dvina (Daugava) - Narošské jezero - Strypa.

Ústřední mocnosti byly úspěšné i na jižní frontě. Po vstupu Bulharska do války na jejich straně toto uskutečnilo soustředěný útok na Srbsko. Přes tuhý odpor srbských vojáků obsadily ústřední mocnosti do konce listopadu celé Srbsko a v lednu 1916 i Černou Horu. Balkánská fronta přestala existovat. Německo získalo přes Rakousko-Uhersko a Bulharsko přímý kontakt s Tureckem. I díky této strategické situaci se Dohodě nepodařil útok na dardanelskou úžinu (viz Bitva o Gallipoli).

Na moři se operace hladinových sil koncentrovaly do evropských vod poté, co britské Royal Navy zlikvidovalo během let 1914 a 1915 drtivou většinu německých plavidel operujících v zámoří. Již v lednu 1915 došlo u Dogger Banku k bitvě mezi britskými a německými bitevními křižníky, v níž byla početně slabší německá eskadra poražena, ovšem před úplným zničením se jí podařilo vyváznout.

[editovat] 1916
Pohlednice z pozice Haut-Rhin, Francie, 1917

Země Dohody i německé hlavní velení pochopily, že rozhodnutí musí přinést západní fronta. Obě strany proto plánovaly na této frontě na rok 1916 velké ofenzívy. Německá ofenzíva začala už v únoru a směřovala na pevnost Verdun. V Německu počítali s tím, že Francouzi budou bránit Verdun z důvodů prestiže až do posledního muže. Chtěli tak francouzskou armádu nechat vykrvácet a otevřít si cestu na Paříž. Úporné boje o Verdun však rozhodnutí nepřinesly. Francouzi ztratili 315 000 vojáků, Němci 281 000 vojáků. Ještě v průběhu bojů o Verdun podnikla Dohoda dvě velké ofenzívy – na východě i na západě. Na západě to byla anglofrancouzská ofenzíva na řece Sommě – nejkrvavější bitva v dějinách první světové války. Na obou stranách v ní padlo více než 1 300 000 vojáků, ale fronta se prakticky nepohnula z místa. V této bitvě použili Angličané 15. září poprvé tanky.

Úspěšnější byla letní ruská Brusilovova ofenzíva. Ruská armáda postoupila místy až o 150 km, obsadila Bukovinu a východní Halič. 27. srpna vyhlásilo válku po boku Dohody Rumunsko. Vstup Rumunska do války (viz níže) však ruské protiofenzívě nepomohl. Fronta se roztáhla do šířky a zastavila. Vojsko Rumunska proniklo hluboko do Sedmihradska (tehdy v Uhersku), ale rakousko-německá armáda Rumuny přinutila ustoupit a ústřední mocnosti obsadily skoro celé Rumunsko. V době dobytí Bukurešti zemřel císař František Josef I. (21. listopadu) a na trůn nastoupil jeho synovec Karel I.

Na italské frontě pokračovaly boje dalšími bitvami na Soči, tvrdě se bojovalo i v Alpách.

Koncem května 1916 se Anglii podařilo přimět německé loďstvo k dlouho očekávané konfrontaci hlavních sil, avšak v bitvě u Jutska se početně slabší německé flotile podařilo vyváznout. Přestože Britové utrpěli v bitvě poněkud vyšší ztráty, zůstalo jádro obou loďstev nedotčeno a poměr sil se nezměnil. Početní převaha Royal Navy tak umožňovala pokračovat v námořní blokádě německého loďstva, které po šťastném vyváznutí u Jutska již k další konfrontaci hlavních sil nenašlo odvahu.

[editovat] 1917 až březen 1918
Francouzský útok na německé pozice, 1917
Kanadské jednotky za tankem Mark I během bitvy o hřeben Vimy

Začátkem roku 1917 byla vojska ústředních velmocí hluboko na nepřátelském území, neměla už však síly na rozhodný útok. Zdlouhavá válka a rostoucí izolace neposkytovaly Německu a jeho spojencům příznivé vyhlídky. Proto se koncem roku 1916 obrátili na Dohodu s mírovým návrhem, který však Dohoda rozhodně odmítla. Dohadování o možnosti separátního míru pokračovalo roku 1917, nevedlo však k pozitivnímu výsledku.

Německo v úsilí překonat námořní blokádu Dohody (9. ledna) přešlo na neomezenou ponorkovou válku (31. ledna), což mimořádně zhoršilo jeho vztahy s USA. Dohoda dosáhla úspěchů i na mimoevropských bojištích, v Pacifiku a v Africe, kde až na Německou východní Afriku obsadila všechny německé kolonie. Británie podnikla úspěšné útoky proti Turecku v Palestině, obsadila Mezopotámii a vytlačila německé a turecké síly z arabských zemí.

V bojujících zemích se objevily příznaky vyčerpanosti. V Rusku se vytvořila revoluční situace a v Únorové revoluci padl nenáviděný carismus. V důsledku německé ponorkové války s Dohodou vstoupily i USA 2. dubna do války proti Německu a vyslaly do Evropy své expediční síly. Tím se vytvořila velká materiální i lidská převaha na straně Dohody, která se však neprojevila ihned. Naopak, dohodová vojska utrpěla obrovské ztráty při pokusu o ofenzívu (Nivellova ofenzíva v dubnu až květnu 1917) a v říjnu spojené německo-rakousko-uherské síly porazily italskou armádu v bitvě u Caporetta a fronta se zastavila až na řece Piavě.

Koncem června 1917 vstoupilo do války po boku Dohody i Řecko, při jehož severních hranicích se vytvořila nová balkánská fronta.

Oslepení angličtí vojáci ze čtvrté bitvy u Ypre

Únorová revoluce v Rusku zaktivizovala i národně-osvobozenecké boje Čechů a Slováků. Začátkem roku 1917 nový ministr zahraničních věcí totálně vyčerpaného Rakousko-Uherska Ottokar Czernin pochopil, že říše je na pokraji zhroucení a proto musí uzavřít mír. Pokusy o uzavření míru s Dohodou bez Německa skončily bez úspěchu, jednak pro odpor Itálie (požadovala část rakousko-uherského území) a jednak pro odpor jednotlivých národů žijících v zemi a požadujících u dohodových států odtržení nebo zánik (v případě Čechů a Slováků) Rakousko-Uherska. Československý odboj v té době přešel do další fáze, vznikala česko-slovenská zahraniční vojska (československé legie), nejprve v roce 1917 v Rusku, potom v prosinci 1917 ve Francii (včetně dobrovolníků z Ameriky) a v dubnu 1918 v Itálii. Československé legie bojovaly po boku Dohody s cílem „zasloužit“ Čechům a Slovákům vznik samostatného státu. Československé legie se vyznamenaly hlavně v červenci 1917 u ukrajinské vesnice Zborov. Po tomto úspěchu vzrostl počet československých legionářů a autorita československého odboje.

Dne 7. listopadu 1917 proběhla v Rusku další revoluce, Říjnová revoluce, kterou se v chaotické situaci téměř bez boje dostali k moci bolševici. Nová vláda se jedním ze svých prvních dekretů - Dekretem o míru - obrátila na všechny bojující strany s výzvou uzavřít demokratický mír bez anexí a placení válečných náhrad. Na výzvu zareagovaly jen ústřední mocnosti, pro něž byla nabídka výhodná a jež ji pochopily jako kapitulaci Ruska. Bolševická vláda nakonec podepsala 3. března1918 v Brestu německý mírový diktát (brestlitevský mír: Rusko se vzdalo Finska, pobaltských států, Polska a Ukrajiny). Tím bylo i Rumunsko donuceno podepsat mír a východní fronta přestala existovat. Všechna pozornost se soustředila na frontu západní, kam Německo přesouvalo své divize z východu, a částečně i na italskou frontu, kam zase přesunulo své síly Rakousko-Uhersko. Pro československý odboj měl tento mír negativní následky, protože se objevila možnost, že nakonec Rakousko-Uhersko a Německo vyhrají válku, a protože československé vojsko v Rusku ztratilo svůj význam.

8. ledna1918 vydal americký prezident Woodrow Wilson svých 14 bodů, program poválečného uspořádání světa.

[editovat] Závěr války (1918)
Američtí ženisté se vrací z bitvy o St. Mihiel, září 1918

Jarní německá ofenzíva na západní frontě však přes přesun sil z Ruska neměla úspěch, protože 8. srpna1918 Dohoda prolomila německou obranu mezi Albertem a Montdidierem. Potom se už od bitvy u Arden (26. září) francouzsko-britská vojska valila na Sedan a Němci pochopili, že válku prohráli. 30. září požádalo o mír Bulharsko, o měsíc později Turecko.

Ztroskotala i rakousko-uherská ofenzíva na Piavě, kde Italové 24. října začali rozhodující útok a rakousko-uherští vojáci se dali na bezhlavý útěk. V následujících dnech Rakousko-Uhersko zaniklo (např. vznik Československa28. října), přestože rakousko-uherská vláda ještě podepsala příměří s Dohodou 3. listopadu1918 ve Villa Giusti u Padovy. Jednání začala 1. listopadu1918 u Padovy v severní Itálii mezi zmocněnci Dohody a Rakousko-Uherska o příměří. K podpisu příměří došlo 3. listopadu v 15 hodin a platnost začínala od stejné hodiny následujícího dne.

11. listopadu rakouský císař Karel I. podepsal abdikační listinu. Toho stejného dne císař opustil i Schönbrunnský zámek ve Vídni, tímto Rakousko-Uhersko definitivně zaniklo.

Osamocené Německo 11. listopadu1918 podepsalo příměří v Compiégne, čímž první světová válka skončila.

Pokud jde o československé vojsko v Rusku, začátkem léta 1918 československá vojska obsadila téměř celou Transsibiřskou magistrálu (po incidentu s maďarskými zajatci Ruska se totiž odmítli odzbrojit, jak přikázalo Rusku Německo), za což si vysloužili uznání dohodových mocností a jednotlivé dohodové země začaly postupně v průběhu roku 1918 uznávat Československou národní radu. Odtud byl již jen krůček k vzniku Československa.

 

[editovat] Vývoj podle bojišť

[editovat] Balkánská fronta
Rakousko-uherští vojáci popravují Srby

Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, téhož dne začalo odstřelování Bělehradu (Srbská kampaň 1. světové války).

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:D

(Martin Šulc, 8. 1. 2013 16:55)

Proč to je od nejmenšího až po největší? A tahle událost mě zaujala. Navíc bylo to pěkné ale srovnej te to prosím od nejmenšího po nejmenší, děkuji.
:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D